Admirál Byrd a rakety duchů

Jelikož se v románu dotýkám ufologické problematiky, nemohl jsem vynechat zmínku o fenoménu raket duchů, který tak trochu nahradil jiný fenomén, světelné foo fighters, s nimiž se během druhé světové války často setkávali spojenečtí letci bombardující německá města.

 

Fenomén raket duchů započal ve Švédsku v květnu 1946 (ale dočetl jsem se, že možná byly pozorovány i ve Finsku v únoru téhož roku) a kulminoval o jasných a krátkých srpnových nocích. V podstatě se jednalo o podivná světla, anebo o tělesa v podobě raket či doutníků, která se proháněla po severské obloze. Někdy to byl jen jediný objekt, druhdy to zas byla celá formace. Občas byly tiché, jindy vydávaly zvláštní syčení anebo rachot. Přestože byly mnohdy viditelné jen několik sekund, byly zachyceny i na radarech. Mezi květnem a prosincem 1946 došlo až k dvěma tisícům pozorování.

 

V té době už na Západě věděli, že se SSSR, dřívější spojenec proti nacistickému Německu, stane novým nepřítelem svobodného světa. Asi nejlépe ze všech to popsal sir Winston Churchill ve svém Fultonském projevu: „Napříč kontinentem se od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu spustila železná opona“. Svět byl nově rozdělen na dvě sféry vlivu. No a právě severní Evropu a Pobaltí, které ruský medvěd nenasytně schlamstl, považovali komunisté za tu svou.

 

Čili byl předpoklad, že se v případě raket duchů jedná o testy Sověty ukořistěných nacistických raket V2. Vypouštěny měly být z ostrova Gorodomlja uprostřed jezera Seliger, které leží na hranici Tverské a Novgorodské oblasti. Právě tam totiž Sověti po válce internovali zajaté německé inženýry a vědce, kteří zde se svými ruskými kolegy – ať už dobrovolně, anebo z donucení – pracovali na vývoji raketových systémů. V souvislosti s tím tam fungovala i základna, jejíž součástí byly přísně střežené laboratoře.

 

Tato teorie však byla často rozporovaná, protože se rakety duchů chovaly ve vzduchu vskutku neobvykle, navíc nikdy nebyly nalezeny jejich úlomky, byť častokrát dopadly na zem, kde po nich zbyl jen kráter, anebo do švédských jezer, která je až magicky přitahovala. Zmíním jeden incident z mnoha: stal se u jezera Kölmjärv, kam se raketa duchů zřítila 19. července 1946 – dle svědků mělo jít o šedý objekt s křidélky. Ihned tam byli vysláni žabí muži, aby na dně pátrali po troskách, ale ani po třech dnech nic nenašli.

 

Dodnes není jasné, co přesně nad Švédskem během roku 1946 vlastně létalo. Mohli to být rakety V2, anebo upravené rakety V1, vybavené sebedestrukčním systémem, takže kvůli tomu nebyly nalezeny žádné trosky? Jednalo se snad o přírodní jev, například o meteoritické roje, jako jsou Perseidy? Anebo musíme hledat původ raket duchů mimo naši planetu?

 

Fenomén raket duchů sice na konci roku 1946 ustal, o několik měsíců později, v červnu 1947, však uskutečnil americký pilot Kenneth J. Arnold své historické pozorování létajících talířů u hory Mount Rainier, které de facto odstartovalo moderní horečku UFO. A o pár dní později, 2. července, došlo k slavnému Roswellskému incidentu…